Úvod
Hlavním tématem Roziny je nabádavý obraz toho, jak by nová společnost měla vypadat morálně, aby byla schopna upevnit své pozice a rozvíjet své možnosti. „Předním požadavkem této morálky je poctivost, opravdovost, ušlechtilost, rozvážná přičinlivost, věrnost, upřímnost, rozhodnost v zásadních otázkách, ale i porozumění pro slabé a kolísající. Zejména u Tyla je součástí tohoto mravního kodexu, jednou ze ctností občana také uvědomělost národní. Obecná mravnost a „mravnost“ národní spolu splývají, obecně mravní lidé jsou národně uvědomělí, mravně špatní lidé jsou národně lhostejní nebo jsou přímo odrodilci či odpůrci českého národa. Právě v Rozině je toto spojení důrazně provedeno, povídka je tylovskou povídkou vlasteneckou.“ Josef Kajetán Tyl užívá ve svých povídkách poznatků ze sentimentálního románu, který si od svých začátků všímal i sociální problematiky, protikladu vznešenosti a prostoty, bohatství a bídy. Bylo tomu tak, proto, že tento rozpor kalil ideální problém idealisticky, iluzivně, především tak, že dobráčtí bohatci se ujímali chudých a utištěných, nebo že náhoda zbavila chudého jeho bídy, zpravidla tak, že chudák se ukáže být ztraceným dítětem bohatého otce. Rozina Ruthardova, soustředěná k otázce měšťanské mravnosti a k otázce národní uvědomělosti, nerozvíjí tento motiv názorněji, ale není k němu nevšímavá. Je tu aspoň naznačeno, že kladní hrdinové mají pochopení pro chudé, a konkrétněji se motiv uplatňuje v otcovské péči Hanuše Rutharda o osiřelou dceru štajgra, který zahynul v dolech.
Výstavba povídky
Principem tematické výstavby povídky je popis mravnosti a nemravnosti, založen na konfrontaci výrazně vypracovaných postav tohoto protikladného charakteru. Tak je tomu i v Rozině. Adlinka Maternova ztělesňuje snad dokonale příslušný mravní ideál. Její nejbližší mravní obdobou je její přítel a nezištný a sebezapíravý ctitel Adamec. Vzorovými typy jsou také přední kutnohorští měšťané, bratři Hanuš a Jiří Ruthardovi. Oba jsou, shodni ve své mravní pevnosti, ale jsou odtísněni v nazírání na zásady, podle nichž se máme řídit, když za jistých okolností se dobrota, porozumění, láska na jedné straně a mravnost občanská na druhé straně dostane do bolestného rozporu. Negativním protějškem ideálních postav je především zhýčkaná, rozmařilá, bezohledná dcera Jiřího Rutharda a k ní se druží Ruthardův zločinný sluha a vychovatel Roziny Bozděch.
„Bylo právě a v duchu výchovného záměru, že nemusí trvat nepřeklenutelný protiklad mezi dobrými a zlými. Síla pravé mravnosti se projevuje také tím, že mravní zlo odstraňuje, že může mravní zbloudilce napravit. Nejen přísné tresty, ale také nápravy, někdy až pohádkově zázračné, psychologicky těžko pochopitelné, jsou typickým motivem sentimentálního románu.“ Tento motiv nechybí ani v Rozině.
Rozbor textu
Povídka se odehrává v Kutné Hoře, druhém městě Království českého té doby. Ze starých hornických rodin kutnohorských proslula nejvíce rodina Ruthardova. „Ruthardovici měli své doly, kupovali však i rudu z dolů královských a vyráběli z ní ve vlastních hutích stříbro. Vynikali nejen bohatstvím, nýbrž i rozmyslem, takže jejich hlasu bývalo vždy v městské radě dbáno.“ Setkáváme se s bratry Jiřím a Hanušem Ruthardovými. Starší Jiří byl městským rychtářem. Právě jeho jediná dcera Rozina Ruthardova je hlavní hrdinkou povídky. Jde o černovlasou, krásnou, rozmazlenou, inteligentní pannu z předního kutnohorského domu. V Tylově povídce zastává zápornou roli. Je to dívka hrdá a vášnivá, která si svou nezkrotnou a pomstychtivou povahou způsobuje mnoho potíží. Je vyobrazena jako svůdnice, které neodolá žádný muž. Byla však také velmi pyšná a rozmařilá. Pohrdala nápadníky z měšťanských rodin kutnohorských, neboť zatoužila stát se ženou některého šlechtice.
Jiří Ruthard, otec Roziny, uspořádá „kvas“, kde se kolem jeho dcery točí řada mladíků. Jen jeden je nevšímavý, syn starého Plichty - Vít, urburní písař. To nemůže Rozina přenést přes srdce, a proto začne spřádat plány, jak by si Víta naklonila. Radí se se svým vychovatelem Bozděchem. Nakonec ho pozve na návštěvu. Vít Plichta je poctěn pozváním spanilé panny. Avšak nechápe, že by si Rozina vybrala právě jeho. Rozina se rozhodne s Vítem jen tak pohrát. Ví, že má od mládí jedinou lásku a budoucí nevěstu Adlinku. (Ta je pravým opakem pyšné Roziny – zlatovlasá, mírná, krásná a Víta miluje celým svým srdcem. Tyl už na začátku povídky vyobrazí dvě hlavní dívčí postavy, zápornou – Rozina a kladnou – Adlinka.)
Vít se brzy do krásné Roziny zamiluje a začne opomíjet návštěvami svou snoubenku Adlinku. Všimne si toho velice bystře jeho dobrý přítel Adamec. (Autor ho v povídce popisuje jako vzdělaného, svobodomyslného a zaopatřeného. Během celého děje nás provází veselými písněmi.) Adamec se vydá za Vítem, aby mu promluvil do duše. Ten však zaslepen láskou nevěří, že by ho panna jen využívala a dál se s ní tajně schází, pod záminkou přepisování básní a písní, v naději, že Rozina k němu přece jen chová stejně vroucí lásku, jako on k ní.
V té době se panovníkem sousedních Rakous stal Albrecht. Zapoměl na dobrodiní, která mu dosud prokazoval král český Václav II., manžel jeho sestry, a vyzval ho, aby mu postoupil království Uherské a Polské a aby mu odevzdal kutnohorské doly v užívání na šest let. Kutná Hora byla věrna českému králi Václavovi II, který tyto nestoudné požadavky odmítl. Obyvatelstvo Kutné Hory bylo tehdy převážně německé. I domníval se Albrecht, že je snadno přemluví, aby zradilo krále a vydalo mu město bez boje. Vyslal do města svoje posly, aby tam pro tento záměr získali některé z předních, vlivných měšťanů. Jedním z císařových poslů byl bohatý hrabě Liebenstein. Na jeho počest se konala hostina u Modrého kříže. Hrabě se začal dvořit Rozině, protože doufal, že její pomocí získá pro své plány i jejího otce, městského rychtáře.
Na hostině dojde k prvnímu zásadnímu dramatu. Po rozpravě kutnohorských sousedů vyjde najevo vztah Roziny a Víta. Čemuž nechce věřit starý Plichta. Přítel Adamec sám sebe označí za ženicha Adlinky, aby ji ušetřil veřejného zostuzení. Rozina popře city k Vítovi a ten konečně poprvé zapochybuje.
Druhý den se proto vydá za ní, aby vyzvěděl pravdu. Rozina se mu vysměje, protože se už vidí jako budoucí nevěsta hraběte Liebensteina. Zde vidíme, že Rozina, dcera z bohaté rodiny má vysoké mínění o sobě i o svém budoucím životě. Německého hraběte považuje za lepší známost, nežli českého písaře. Tyl svůj vztah k vrchnosti popisuje takto
Vít, zrazený milenec, si nyní uvědomí, jak bláhově se zachoval. Bloudí městem a snaží se rozmyslet, jak dál bude žít bez Roziny. Nakonec opět zavítá k panství Ruthardovců a oknem nahlíží do Rozininy komnaty, kde se již nachází nový nápadník, hrabě Liebenstein. Rozina si začíná pletky s hrabětem a dokonce mu slibuje pomoc za cenu zrady vlastního města. Vít vše vyslechne a v prudkém vzplanutí vtrhne do komnaty. Po krátkém rozmlouvání hraběte mečem zabije.
Vít má být souzen, čeká ve vězení. U soudu mezitím vyslýchají Rozinu, ta popírá, že by měla nějaké pletky s urburním písařem. Vít sám není schopen cokoliv říct na svou obhajobu. Uznává, že zabil a chce přijmout trest. Slova se proto ujímá jeho přítel Adamec. „Nyní však budeš, panno, ty se vyznávati. Jáť si již jednou právo nešťastníka se zastati osvojil, a nemohu ničeho zanedbati, co by mě k cíli dovedlo. Přísahej nám tedy před obrazem Ukřižovaného, že mezi tebou a tak řečeným vrahem ničeho se neudálo, co by v srdci mladíkovu naději ve tvou lásku bylo mohlo vzbuditi.“ Rozina je jako smyslů zbavená, rty se jí chvějí, z očí deští jedovaté šípy, svou pravici již pozdvihuje ku křivé přísaze. Vít najednou vykřikne, veškerou vinu chce vzít na sebe. Ale Rozina přece jen odpřísáhne. Soud proces odloží díky obhajobě Adamcově a také kvůli napadení Hory ziskuchtivým Albrechtem. Víta nechá bojovat na obranu Kutné Hory. Horníci odrážejí statečně všechny cizincovy útoky. První vpád Albrechtova vojska vyhrají. „V Hoře se rozhostil nový život, plný pevné důvěry. Kdokoliž se na ulicích potkávali, tiskli si radostně ruce, jako by jimiž všemu nebezpečí byli ušli, a veškerá obec shromáždila se v novém chrámu svatého Jakuba, aby vzdala díky nejvyššímu opatrovníku.“ Zde autor čerpá z pravdivé historie o obležení Kutné hory císařem Albrechtem ve 14. století.
Císař vyslal do Kutné Hory rytíře Bluma, aby město přiměl ke vzdání. (Blum zde vystupuje i jako syn dávného přítele vychovatele Roziny, Bozděcha. Až nyní se dovídáme, že Bozděch býval bohatým knížetem v Prusku. Nyní s Blumem vzpomíná na to, jak zle se zachoval určitý pán z Kutné hory k Bozděchově sestře Elvíře.)
Konšelé s rychtářem v čele se rozhodli bránit město do posledních chvil. Po Blumovi vzkázali Albrechtovi, že mu Horu nevydají.
Mezitím je líčena Rozina Ruthardova, jak sedí ve své komnatě a rozjímá o budoucím životu. Její otec Jiří se jí zříká jako své dcery, neboť znectila jméno rodiny. Ona hovoří se svým důvěrníkem Bozděchem. Chce jeho divotvorný lektvar, který jí již kolikrát pomohl. Vychovatel jí vyhoví. A pak se dále radějí, co podniknou. Rozina si je vědoma toho, že v Hoře již není v bezpečí. Už přestala být váženou pannou ze šlechetného rodu. Zahořela pomstou proti rodnému městu. Proto ponouká Bozděcha. „Pomoz mi Horu zkaziti.“ Vydají se ukrýt drahocenné věci v zahradě Ruthardovců a pak skryti tmou prchají do nepřátelského tábora u Sedle, kde se císař Albrecht v cisteriáckém klášteře oddával hodům. Další scéna popisuje Víta, jak zachrání Adlinku před nepřátelským vpádem. Opět se tu naplní ideál, vyhraje láska, pomocí níž nám autor již tady oznamuje, že bude završena na konci povídky.
I přesto jsou nastíněny záporné vlivy. Matka Adlinky umírá a město se ocitá v plamenech.
Konšelé města se uradí, že otráví potok Pách, který teče k Sedlci jedovatými látkami. Jen to je možná cesta za výhrou této války. Zároveň ale potřebují varovat své horníky, kteří byli zajati nepřáteli, je mezi nimi i Vít. Své služby nabízí Adlinka, odhodlaná znovu nabytou láskou Vítovou. Po poradě s oddaným přítelem Adamcem se rozhodne odejít do nepřátelského ležení společně s katem Bořitou.
Císař Albrecht je přijme a diví se, že kat nabízí vykonat své služby na spoluobčanech. V nepřátelském ležení se Adlince a Bořitovi podaří varovat horníky, aby vyčkali do rána a nepili vodu z potoka.
Druhý den je mnoho rytířů z nepřátelského vojska pohubeno. Albrecht se jal na útěk, neboť se ke Kutné Hoře blížilo vojsko českého krále. Horníci chtějí zajmout Rozinu a Bozděcha, ale Adlinka je tu opět vyobrazena jako neohrožená žena a pomůže Rozině, která se zpronevěřila domovině. Doufá, že sama Rozina pochopí, čeho se dopustila na svém městě a vrátí se do Hory, aby vše napravila. Ta ovšem pod hrozbou smrti odmítá. Nakonec se Adlince povede Rozinu přemluvit k návratu pod příslibem obměkčit bratra jejího otce, Hanuše Rutharda, aby se za ní přimluvil.
V Kutné hoře jsou Rozina s Bozděchem postaveni před městské právo. Zdrcený otec Jiří jako městský rychtář sám vynesl nad dcerou rozsudek smrti. Při výpovědi Bozděcha dojde k rozuzlení povídky. Dozvídáme se, že právě Jiří byl pán z Kutné hory, který využil srdce jeho sestry Elvíry. Proto se pak Bozděch vydal vykonat pomstu. Sloužil v rodině Jiřího a postupně svými bylinkami zabil jeho dva syny a nyní otrávil i Rozinu, které dával zázračný lék k posílení. Bozděch je odsouzen k smrti. Rozině je udělena milost králem Václavem, avšak Rozina trápena výčitkami svědomí krátce nato zemře.
Na konci povídka přece jen dobře dopadne. Vít a Adlinka mají svatbu. Autor se nechal inspirovat vítězstvím dobra nad zlem. Snoubenci spolu konečně najdou štěstí.
Vyjádření o Tylových dílech
„Tylova povídka je zcela určitou proklamací demokratických ideálů raně buržoazní etapy, doby formování novodobé národní společnosti. Cesty, které ukazuje, jsou podmíněny malou ještě společenskou a národní uvědomělostí, faktickou politickou bezmocností dosavadního měšťanstva. V tehdejší době neexistovala lepší koncepce než tendenčně vystupňované charaktery a vyumělkovaný děj.“
„Dílo Josefa Kajetána Tyla tvoří důležitou součást našeho národního kulturního dědictví. Velká část dramatického odkazu Tylova zachovala si dokonce až do dnešní doby uměleckou i myšlenkovou živost a právem zaujímá přední místo v kmenovém repertoáru českého divadla“
O dílech Tylových napsala Eliška Krásnohorská tato slova „Ve všech vidíme Tylovu prostomilou vnímavost i svěží obrazivost, záři jeho vlídné duše, bohatství jeho výrazu i volný vzlet jeho mluvy, ve všech jeho důslednou snahu za ideálem dobra, jeho zápal pravdivý a prostý ve svém výraze, v němžto nikdy není dutého zvuku, nikde prázdnoty fráse, jeho mírné, vřelé názory o blahu obecném, jeho lnutí k trpícím a svatou jeho lásku k nejdražším mezi trpícími, k tísněnému, skromnému, ale doufajícímu českému lidu, z jehož chudiny pocházel a pod jehož trnovou korunou skláněl čelo své po celý život svůj až do hrobu.“
Závěr
Ten, koho zajímá, jak se formovala novodobá česká společnost, najde o tom v Tylových povídkách závažné poučení. Tylovy povídky prostě zobrazovaly to, co autor kolem sebe viděl. Jevy toho druhu zde ovšem nalézáme, ale literatura byla v Tylově pojetí něčím více než zrcadlem. Z jistého hlediska lze říci, že rozvoj společnosti byl utvářením nového společenského vědomí, a Tylovy povídky byly iniciativní součástí tohoto procesu. V nich se materializovaly nové představy, nové názory, nová hodnotová měřítka, tužby a naděje spjaté s cestou pozdně feudální společnosti ke konstituování společnosti nové, národní. Ve srovnání s tím, jak se nové vědomí rozvíjelo v širokých vrstvách, byly Tylovy ideje mnohem určitější, jasnější, bližší tomu, co musilo obsahovat vědomí konstituované národní společnosti. Například běžné společnosti byl národní jazyk prostě dorozumívacím prostředkem, k němuž měla jistý citový vztah proto, že jím mluvila od dětství, Tylovi však byl již svébytnou hodnotou a bezpodmínečným znakem národního života. Takto bylo společenské vědomí vyjadřované Tylovými povídkami významným činitelem rozvoje společenského vědomí národního, buditelským dílem, které si nelze odmyslit z historie formování novodobé národní společnosti.
I u Tyla nakonec vše dopadne dobře. Snaží se o přijatelnou psychologickou motivaci: Rozinou svedený a rozvrácený, ale v jádře ušlechtilý Vít Plichta pochopí svůj omyl a upřímně a statečně se vrací k „ctnosti“, což znamená také k své snoubence, k věrné a odpouštějící Adlince. Také v zatvrzelé Rozině se nakonec láme její vzdor a zločinné smýšlení a dostává se jí milosti, ale dojít útěchy a klidu už jí autor nedopřál. Jen bezuzdný zločinec Bozděch zůstává, čím je, a bídně hyne katovým mečem. Se značnou přesvědčivostí je zpodoben konflikt Rozinina otce, konflikt otcovského vztahu a občanské a vlastenecké povinnosti, která mu dokonce káže odsoudit na smrt zločinnou dceru. V duchu sentimentální koncepce řeší za něj tento konflikt v podstatě náhoda a panská dobrodušnost, milost udělená králem.
6. Použitá literatura
TYL, J. K., Rozina Ruthardova, Praha, 1989, Vydání v ČS první, s 212
FILÍPEK, Václav, J. K. Tyl jeho snažení a působení, Praha, 1859, s 19 - 32
VAVROUŠEK, Bohumil, J.K. Tyl český buditel, spisovatel, herec a spolutvůrce národní hymny Kde domov můj, Praha, 1926, s 13 – 35
SOUKUP, Lubomír, V jejich stopách, České Budějovice, 1977, s 199 – 204
KOŽÍK, František, Miláček národa, Vyprávění o životě a díle J. K. Tyla, Úvod, Praha, 1975, s 5
OSVALD, Václav, Novinář Josef Kajetán Tyl, Úvod, Praha, 1972, s 5 - 10
